Sirkařství
Nedílnou součástí historie dřevařství na Šumavě je i domácí dřevovýroba, při níž lidé během dlouhých zim vyráběli hospodářské nářadí, nástroje, dlabané nádoby, loubené košíky, dřeváky, šindele a také dlouhý čtverhranný dřevěný drát. Šumava byla od poloviny 19. století centrem sirkařství a dřevěný drát byl polotovarem sloužícím k výrobě sirek. Byl tak jedním z nejtypičtějších šumavských domáckých výrobků a jeho výrobou si přivydělávali lidé v téměř každé šumavské vesnici.
Domácí výroba dřevěného drátu
Pro výrobu dřevěného drátu se používala vysušená smrková polena bez suků o délce od 80 do 140 centimetrů. Nejdříve bylo poleno dokonale zbaveno kůry, poté bylo rozštípnuto na poloviny a strany štěpu byly ručním hoblíkem ohoblovány do roviny. Polovina špalku pak byla upnuta do hoblovací lavice a ručním hoblíkem se speciálně tvarovaným nožem se ze špalku vyhobloval čtyřhranný dřevěný drát. Vyhoblovaná plocha špalku byla hoblíkem zarovnána do roviny a celý výrobní proces se opakoval. Vyrobený dřevěný drát bylo nutné nechat vyschnout a následně byl zavázán do balíčků po 100 kusech.
Počátky sirkařství
Zakladatelem sirkařství v českých zemích byl sušický rodák Adalbert (Vojtěch) Scheinost (1814-1894), který roku 1839 zahájil v Sušici výrobu fosforových zápalek. Scheinost, syn sušického sládka, přišel jako dvanáctiletý roku 1826 do Vídně, aby se vyučil truhlářem. Pět let po získání výučního listu nastoupil ve Vídni do práce v dílně maďarského lékárníka Istvana Römera, který zde od roku 1932 vyráběl fosforové zápalky podle vynálezu Johna Wolkera. Mladý Scheinost byl pověřen výrobou sirkového drátu. Výrobou zápalné směsi se zabývala paní Römerová, které pomáhala její služka Marie Urbancová, která do Vídně přišla z Lipníku nad Bečvou. Scheinost a Urbancová se brzy zasnoubili a roku 1839 se oba, obeznámeni s výrobou fosforových zápalek, odstěhovali do Sušice. Zde Scheinost požádal sušický magistrát o povolení vyrábět zápalky, které mu bylo vydáno 31. října 1839. Počátky ruční výroby byly velmi úspěšné, ale ruční výroba nebyla schopna pokrýt poptávku, neboť Scheinost nebyl natolik majetný, aby ruční výrobu přebudoval na průmyslovou.
Rozvoj sirkařské výroby
Potřebný finanční kapitál získal od sušického velmi bohatého židovského obchodníka Bernarda Fürtha, který viděl v sirkařství velký potenciál, a tak okamžitě zahájil práce na jejich průmyslové výrobě. Roku 1842 získal vlastní povolení k výrobě zápalek, firmu převzal do svého vlastnictví a z Vojtěcha Scheinosta udělal ředitele výroby s pevně stanoveným platem. V prosinci roku 1844 byla továrna dokončena a s 244 zaměstnanci byla sirkárna největším zaměstnavatelem v Sušici. Roku 1850 už v továrně pracovalo 145 mužů, 105 žen, 90 dětí a zhruba 140 pomocných dělníků. Sirkárna nezaměstnávala lidi pouze v továrně, ale zaměstnávala i celé rodiny šumavských a pošumavských obyvatel ze širokého okolí. Ty se převážně v zimních měsících zabývaly skládáním a lepením papírových krabiček, výrobou dřevěného drátu na výrobu zápalek nebo dřevité vlny sloužící k ochraně zboží před poškozením. V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století byly na sušický sirkařský průmysl navázány tisíce obyvatel.
Poválečný vývoj a konec sirkařství na Šumavě
V březnu roku 1946 byl ustaven národní podnik SOLO, závody na zápalky, národní podnik se sídlem v Sušici, který byl v roce 1949 přejmenován na SOLO SUŠICE národní podnikDo roku 1969 probíhala výroba zápalek na poloautomatických strojích pořízených v období 1903-1922. Postupnou modernizací po roce 1970 dosáhla denní výroba 2 milionů krabiček s téměř 100 miliony zápalek. Koncem roku 2008 byla výroba zápalek zrušena a přesunuta do Indie.