Pily

Podmínky pro založení pily

Pro založení pily bylo nutné brát zřetel na dostatek levného dřeva v okolí budoucí pily, na dostatek vody, která pak z přirozených vodních toků s uměle vytvořeným náhonem nebo z vodní nádrže poháněla vodní kolo. Samozřejmostí byl i dostatek prostoru k postavení pilnice, skládky pro pilařskou kulatinu a řezivo a pro případné objekty přidružené dřevařské výroby. Pila s jedním rámem potřebovala pozemek nejméně o velikosti 120 x 25 metrů.

Stavba strojní pily

Šířka pilnice závisela na počtu rámových pil (katrů). Délka budovy se volila tak, aby bylo za hlavním pracovním strojem ještě dostatek místa pro vedlejší stroje a dopravu materiálu. Vnitřní prostor pily dělila dřevěná podlaha, zhotovená ze silných fošen, na spodní část (podpilí) a horní část (pilnici). Výška krovu pilnice činila 3,6 metru, hloubka podsklepení 2 metry. V podlaze byly otvory pro řemenice z podpilí, kde byl umístěn klikový a převodový mechanismus a sklad pilin. Z vnější strany objektu bylo umístěno nejméně jedno vodní kolo. Objekt pilnice měl ze tří stran dřevěné stěny, jedna boční strana směrem ke skládce kulatiny byla opatřena mobilním zakrytím, které se při provozu pily a manipulaci se dřevem odklápělo. Sedlová nebo valbová střecha bývala krytá šindelem. K objektu byl obvykle přistavěn přístřešek, který sloužil jako dílna.

Poháněcí zařízení pily

Nejstarším zařízením k získání energie z proudící vody bylo dřevěné vodní kolo, které konalo práci otáčivým pohybem. Pohyb kola vyvolala voda, která byla přivedena dřevěným žlabem (vantrokem) na vrchní část vodního kola, na kterém naplňovala kapsy (korečky) a vahou vody se kolo otáčelo. Vodní kolo mělo dobrou výkonnost, dosáhlo-li za jednu minutu 4–8 obrátek. Výhodou vodního kola byla jeho snadná údržba, nízká spotřeba mazadel na převody a téměř žádné nároky na čistotu vody. Nevýhodou byl malý počet obrátek a jeho závislost počasí, které ovlivňovalo množství přitékající vody.

V polovině 19. století mohlo být vodní kolo nahrazeno mnohem výkonnější turbínou, vynalezenou Jamesem Bicheno Francisem. Její použití však vyžadovalo přítok nejméně tří kubických metrů vody za vteřinu a spád vody nejméně půl metru. Výhodou Francisovy turbíny byl větší počet otáček než hřídel vodního kola.

Rámové pily

Základním strojem v pilnici byla rámová pila neboli katr. První rámové pily byly celodřevěné, s jediným vodorovně nebo svisle umístěným řezným listem. Světlost rámu se pohybovala podle místní velikosti průměru pilařské kulatiny, zpravidla od 100 do 150 centimetrů. Součástí celodřevěného katru byl vozík rámové pily, který projížděl rámem katru po kolejové dráze a posunoval kmen do řezu. Délka vozíku odpovídala délce řezaných kmenů. Plynulý posun vozíku s kmenem byl zajišťován pomocí převodů. Délka kolejové dráhy odpovídala dvojnásobku délky řezaných kmenů, nejčastěji činila cca 15 metrů.

Postup výroby řeziva na celodřevěné rámové pile

Na celodřevěné rámové pile se z kmene odřezával jeden kus řeziva za druhým a obsluha volila rozměry každého odřezávaného kusu postupně.

Pořez kmene začínal jeho navalením z podvalů po líhách (šikmých trámech) na vozík rámové pily. Na vozíku se podle požadované polohy řezu upravila poloha kmene a kmen se upnul. Během pořezu projížděl vozík po kolejové dráze rámem pily a po dokončení řezu se ručně nebo automaticky navracel do výchozí polohy. Odřezané řezivo se odebralo, výřez se uvolnil, posunul o požadovanou šířku řezu, opět upnul a pokračovalo se v řezání.

Jelikož byl provoz vodních pil plně závislý na množství vody, stávalo se, že v letních měsících bylo vody ve vodních tocích nedostatek a nemohlo se řezat. Proto se v době jarního tání sněhu a po vydatných deštích pracovalo ve dne v noci. Denní výkon činil maximálně 5 plnometrů pořezané pilařské kulatiny.

Postup výroby řeziva na litinové rámové pile – katru

Oproti celodřevěné rámové pile měla litinová rámová pila – katr vyšší počet pilových listů, které se pohybovaly svisle (vertikálně) a rámem katru procházel pouze samotný kmen.

Před zahájením pořezu byl podle schématu do rámu katru upnut potřebný počet pilových listů, kdy vzdálenost pilových listů od sebe určovala tloušťku řeziva. Pořez kmene začínal jeho navalením na upínací a přední vozík katru tak, aby byl slabším koncem směrem ke katru. Na upínacím vozíku byl kmen upnut do upínacích kleští a na předním vozíku byla jeho poloha vyrovnána do roviny proti pilovým listům. Kmen byl poté natlačen mezi rýhovací válce katru, které svým protisměrným pohybem výřez vtahovaly proti zubům pil. Rychlost otáčení válců určovala rychlost pořezu. Na druhé straně katru byl vozík nebo dopravník, na kterém se řezivo vytřídilo. Krajová prkna se odložila k dalšímu zpracování (omítání) a středová část – prizma byla ručně přenesena zpět do přední části katru k pořezu. Prizma procházela katrem na ležato a řezalo se z ní finální omítané řezivo.

Omítání řeziva

Omítáním dostane řezivo konečný tvar a rozměr. Omítaly se krajová prkna, a to buď dvojím pořezem na katru nebo dvěma podélnými řezy na omítací kotoučové pile „cirkulárce“. Na kotoučové pile se odřízla první krajní oblina, prkno se otočilo a druhá oblina se odřízla tak, že podélný řez zhotovil omítnuté prkno požadované šířky. Omítací pila byla seřízena tak, aby omítané řezivo bylo rovné a jeho hrany byly spolu rovnoběžné.

Přirozené sušení a skladování řeziva

Sušením se ze dřeva odstraňuje přebytečná voda. Přirozené sušení dřeva spočívalo v pozvolném vysoušení řeziva v přírodních podmínkách. Doba sušení byla závislá na dřevině, tloušťce a vlhkosti řeziva a na teplotě, vlhkosti a rychlosti proudícího vzduchu.

Řezivo se skládalo do hrání tak, aby byly spodní desky alespoň 50 cm nad zemí, aby tudy mohl proudit vzduch. Na první vrstvu řeziva se kladly napříč proklady o rozměrech cca 2x 4 cm, na které se pokládala další vrstva řeziva. Hotová hráň se zastřešila na ochranu před deštěm, sněhem a sluncem.