Výroba šindele
Šindel, dřevěná destička o rozměrech 8 až 15 cm šířky, 50 až 60 cm délky a 1,5 až 2,5 cm tloušťky, byla v minulosti nejpoužívanější střešní krytinou na lidových stavbách. Pojem šindel má původ v územích, která byla součástí Římské říše, a je odvozen z latinského pojmu ,,scindula“, což znamená štípat. Výroba šindele byla vždy těžkou prací a lidé si jejich výrobou přivydělávali přes zimu.
K výrobě šindele bylo zapotřebí smrkové, modřínové nebo jedlové dřevo, pila, štípák šindele, palice, řezbářská stolice zvaná „dědek“, hoblík, poříz a drážkovací hoblík. Šindele byly vyráběny z vysoce kvalitních, pomalu rostoucích stromů s vysokou hustotou letokruhů bez náznaku točivosti a bez suků, které byly pokáceny v zimním období. Stromy kácené v zimě byly bez mízy a horské pomalu rostoucí stromy měly vysokou hustotu dřeva, které lépe odolávalo povětrnostním vlivům.
Odkorněná, zpravidla oddenková část kmene byla rozřezána na špalky dlouhé cca 60 cm, které byly rozštípány na čtvrtiny. V případě dřeviny s bělí (modřín), byla ze špalku odštípnuta běl. Špalky byly následně štípány za pomocí speciálního štípáku a palice na destičky o velikosti budoucího šindele. Destičky pak byly na „dědkovi“ povrchově upraveny tak, že se pořízem odstranily nerovnosti a vytvaroval břit a drážkovacím hoblíkem se vytvořila drážka. Vyrobený šindel se nechával přirozeně schnout několik měsíců, čímž se dosáhlo větší tvarové stálosti dřeva. Šindel se mohl vyrábět i řezáním, ale štípaný šindel má trojnásobnou životnost než šindel řezaný.
Po druhé světové válce začalo tesařské řemeslo upadat a s ním se vytráceli i kvalitní šindeláři.