Umrlčí prkna
Šumava byla odjakživa místem magických sil a skrytých tajemství. Patří k nim i svérázný zvyk šumavského lidu, stavění umrlčích prken, ze kterých se stalo podivné memento smrti a prostředek, jakým mrtvé uctívat a často i s nimi promlouvat. Umrlčí prkna nebyla jen projevem lidové mystiky, ale napovídala mnoho i o životě lidí v zapadlých samotách za třeskutých zim. Když domy, chalupy a cesty zapadaly vysokým sněhem, tak pozůstalí nemohli nebožtíka kvůli nelítostnému počasí pohřbít. Proto zdejší obyvatelé museli přijít na způsob, jak samotný pohřeb oddálit do chvíle, kdy se příroda umoudří a budou moci nebožtíka důstojně pohřbít.
Zemřelého položili na hladké umrlčí prkno, na kterém zůstal až do chvíle, dokud sníh neustoupil. Nebožtík byl oblečen do svátečního oděvu, ruce mu byly svázány růžencem, oči zatlačeny dovnitř a brada podvázána, aby ústa zůstala zavřená. Ležel pak na prkně ve studené komoře nebo v dřevníku tak dlouho, dokud sníh nesešel. Jakmile byl nebožtík na jaře pochován, nechala rodina na prkno doplnit jeho jméno, datum narození a úmrtí a přidala verš nebo otčenáš za duši zemřelého. Umrlčí prkna tehdy zdobili malíři i řezbáři, k jejich dekoraci dokonce vznikaly specializované dílny. Prkno zarazili do země při cestě na statek či chalupu, u křížku, kaple nebo pod symbolickým stromem.
Umrlčí prkna sloužila také poutníkům k orientaci, neboť nápisy na nich vždy uváděly jméno nejbližšího dvorce či místa. Kdo v letech ještě před druhou světovou válkou zavítal na Železnorudsko, do míst nejzápadnější části Šumavy, často se na osamělých horských cestách nebo v hlubokých lesích zastavil u těchto drobných uměleckých děl, vytvořených jako projev výtvarného cítění pracovitýma rukama zdejších lidových řezbářů, truhlářů či malířů. A současně nekompromisně platilo, že každá ves, každičká truhlářská dílna se pyšnila originálním stylem. Občas se rovněž použilo univerzální prkno, kam postupně přibývala jména zemřelých členů rodiny. Jejích místa byla pro kolemjdoucího spojena s ideou důvěrně známého domova, s trvalou památkou na skutečnou či nepodloženou událost. Zanedbatelnou nebyla ani úloha těchto center jako orientačních bodů a cílů odpočinku na dlouhých, někdy vůbec neznačených cestách.